Výstava Roaring Fluids v The House představuje nejnovější sérii kreseb Marie Lukáčové, ve které se umělkyně zaměřuje na kuchyň jako prostor symbolického i reálného významu. Pomocí obrazového jazyka zkoumá vaření nejen jako každodenní rutinu, ale také jako způsob, jakým zpracováváme emoce, vztahy a zkušenosti. Metaforika vaření – krájení, míchání, pečení či dochucování – zde slouží jako paralela k psychickým a tělesným procesům. Kresby kombinují hravost s kritickým pohledem na společenské normy. Lukáčová tematizuje stereotypní genderové rozdělení rolí v domácnosti a proměňuje kuchyni v prostor diskuse o péči, neviditelné práci a emocionálním zatížení, které je často spojeno s ženskou zkušeností. Její vizuální jazyk čerpá z popkultury, mytologie i každodenní zkušenosti a vytváří obrazové situace, které oscilují mezi absurditou, intimitou a analytickou ironií. Lukáčová ukazuje, že každodenní rituály, jako je příprava jídla, mohou nést symbolický význam a stát se zrcadlem psychických stavů i sociálních struktur. Její práce tím rozšiřuje pohled na intimitu, tělesnost a emocionalitu jako nedílné součásti společenského života. Kurátorkou výstavy je Veronika Čechová a vernisáž proběhne 29. května od 18 hodin a navštívit ji můžete do 29. června.
Výstava With beating hearts we wake up ve Spot Gallery, kterou kurátorsky připravila Martina Mrázová, zase představuje aktuální tvorbu Anežky Hoškové. Umělkyně pracuje s introspektivními motivy, ale zároveň je propojuje s otázkami, které rezonují v širším společenském kontextu – od environmentální nejistoty po potřebu redefinice vztahů a identity. Její vizuální jazyk je přímý, intuitivní, často vycházející z volných asociací a osobní symboliky. Pracuje se znaky, ornamenty, archetypálními tvary, které ale neuzavírá do pevného systému – naopak, jejich významy nechává otevřené interpretaci. Kresby a malby často evokují fluidní, proměnlivý prostor, který čerpá z postromantických směrů a subkulturních žánrů. Výstava působí jako klidné, ale mnohovrstevnaté prostředí, které nevede ke konkrétním závěrům, ale spíše nabízí možnost zpomalení a reflexe – nejen na úrovni obsahu, ale i formy. Její přístup k tvorbě nevychází z potřeby sdělit hotové pravdy, ale spíše z touhy sdílet procesy, které běžně zůstávají v pozadí: snění, naslouchání, ztrácení se v detailech. Výstavu můžete navštívit do 21. června.
Výstava Oči zavřít a přece uvidět v Galerii Magnus Art J&T Banky představuje sbírku designérky a umělkyně Janji Prokić. Janja není pouze designérkou šperků, ale i vášnivou sběratelkou umění. Ve své sbírce kombinuje díla českých i zahraničních autorů, přičemž značnou část tvoří práce ženských umělkyň. Ta je plná obrazů a soch, které nesází na monumentální gesta, ale otevírají prostor pro blízkost a intimitu mezi dílem a divákem. Jak píše kurátorka Valérie Horváth, na výstavě se propojují tři světy – svět umění, které Janja Prokić pečlivě vybírá do své sbírky, svět šperků, které sama tvoří jako malé sochy plné významu a symboliky, a nakonec i svět samotné Janji a její osobnosti. Ukazuje se, že tyto sféry jsou neoddělitelně spjaté. Tento výběr není veden vědomým kritériem podle pohlaví, ale rezonancí s niternou touhou tvořit, která ji u žen v umění obzvlášť oslovuje. Obdivuje jejich neúnavnou vášeň tvořit i přes často náročné životní role, jako jsou péče o rodinu a další povinnosti. V Janjině tvorbě i sbírce se často objevují symboly jako oči nebo vlasy, které mají pro ni hluboký osobní význam a pomáhají jí navazovat vztah k jednotlivým dílům. Vidět můžete dílo Kláry Hosnedlové, Mileny Dopitové, ale také například Adrieny Šimotové nebo Toyen.
