Kdybyste měli svou tvorbu přirovnat k cyklistickému závodu – je to spíš sprint, horská etapa, nebo nekonečná časovka?
Pavla: Jelikož s každým malým výstavním úspěchem si myslím, že už jsem dojela, ale mýlím se, bude to spíš nekonečná horská etapa. Maluji kvalitu, ne kvantitu.
Jakub: Jsem sprinter nasazený na vytrvalostní etapu bez cíle. Profil trati je bipolárně afektivní: táhlá stoupání střídají prudké sjezdy. Jsem si jistý, že je to oborová diagnóza. Jen ještě nevím, u kterého organizátora si úspěšně vyhádat změnu trasy.
V Laichterově domě vystavujete společně. Jak vaše práce vstupují do dialogu, a kde naopak mezi nimi vzniká napětí?
Pavla: S Jakubem vystavujeme společně poprvé a oba předkládáme hotové práce. Takže spolu do dialogu vstupujeme spíše silnou vizualitou. Moje malby určitě nejsou tak politické jako Jakubova videa. Mají spíš osobní rovinu zkušeností. Když ale vidím úryvky z filmu Pumpkinville, mám chuť přetvářet a přemalovávat momenty z videa na plátno. Jo, naše kombinace mě baví.
Jakub: Já vlastně nechápu, proč spolu vystavujeme až teď. Známe se 15 let. Jezdíme spolu na kole, dokážeme se o všem bavit dost otevřeně. Napětí je to poslední, co v kontaktu s Malinou znám. Spíš je to sdílení naší společné cesty z Ostravy. Já se na naši výstavu dost těším, je to až takové neproblematické těšení.
Oba ve své tvorbě pracujete s výraznou vizualitou a symbolikou. Kde pro vás začíná hranice mezi narativem a čistě vizuální hrou?
Pavla: To je u každého obrazu jinak, někdy ten narativ není tak silný, takže musím být více vizuální.
Jakub: Aktuálně točím jeden film ročně. V přípravné fázi pracuju více s textem – narativem. Ten postupně dostává i vizuální podobu. Musí se připravit masky, scéna a kostýmy, které navrhuje moje partnerka Karolína Juříková. Nějaký prostor pro vizuální hru si ale nechávám na moment natáčení, kdy se adjustují jednotlivé scény. Je to zábavné a stresující zároveň, protože máte v zádech 30 lidí ze štábu a musíte se rozhodovat opravdu rychle. Další kreativní hnětení přichází v postprodukci nebo při instalaci výstavy.
Vnímáte své práce jako autonomní objekty, nebo spíše jako součást širšího, otevřeného prostředí výstavy?
Jakub: To druhé. Zajímá mě výstava jako celek. Důležitá je pro mě zkušenost diváctva a prostředí se skrytou dramaturgií.
Pavla: V tomhle případě určitě víc jako oboustrannou hru pro diváky.
Jak důležitá je pro vás narativnost – je dílo spíše výjevem, nebo spouští proces imaginace?
Jakub: Když se tvoří příběh, paralelně se odkrývají obrazy. Hněte se to vzájemně a bezprostředně. Špatně se to limituje a odděluje.
Pavla: V současnosti hodně pracuji s fotografií, kterou upravuji a kolážuji. Ale dřív jsem malovala podle svých rychloskic. Odloupávala jsem barvu, vrstvila a donekonečna obraz přemalovávala, takže nakonec to byl hodně imaginativní proces. Tahle poloha je mi dost blízká.
Když přemýšlíte o divákovi, máte tendenci jej vést, nebo spíše záměrně necháváte prostor pro dezorientaci a vlastní interpretaci?
Pavla: O divákovi přemýšlím spíš při samostatných výstavách, kde pracuji soustavně na jednom tématu. Ale popravdě zjišťuji, že moje malby nejsou zas tak čitelné, takže je tam pro vlastní interpretaci místa dost.
Jakub: Vést, mást, nechat tápat, ale i pomáhat nebo nastražit falešné stopy. Mám rád, když má každý člověk jinou zkušenost, nesnažím se, aby všichni viděli to samé. Současně musím dbát na to, aby měli diváci dostatek motivace vstoupit do společné detektivně-interpretační hry.
Malba a instalace – dvě média, která zastupujete – jsou historicky velmi odlišná. Vidíte mezi nimi dnes ještě zásadní hranice?
Pavla: Pokud jsou tak hravé a vizuální jako Jakubova videoinstalace a moje malby, hranice mezi nimi nevidím.
Jakub: Já myslel, že video art už je retro, ale vedle malby je to pořád technologické sci-fi. Galerie tápou, jak spustit televizi a zabezpečit přehrávání filmu po celou dobu výstavy. Organizačně je to mnohem větší utrpení než práce s malbou.
Jakým způsobem do své tvorby vpouštíte prvky hry, ironie či absurdity – a kdy naopak nastupuje vážnost a existenciální poloha?
Pavla: Nejspíš to závisí na tom, v jakém stavu se nacházím. Prvek hry a ironie mám moc ráda. Často teď slyším: „Ale tvoje malby už nejsou tak hravé a vtipné jako dřív“. Nebo: „Musíš pořád dokola malovat ty dva milence?“ a podobně. Pokud jsem v pohodě a maluji jen tak čistě malířské obrazy bez vtipu, ale i bez existenciální polohy, a jen přemalovávám proces malby, nudím se u toho. Potřebuju ty polohy střídat.
Jakub: Uf, náročná otázka. Ta existenciální tíseň je tam neustále přítomná, ale humor jí pomáhá, aby se vůbec vzepjala k nějaké komunikaci nebo sdílení. Humor je normativní nástroj, vnímám více jeho politickou funkci než nějakou trnkybrnky lehkovážnost. Vnímám také, jak se strategicky a ideologicky proměňuje. Provokace a ironie byla dnes ukradena krajně konzervativním světem. To ale neznamená, že skončil humor, ten se musí znovuvynalézat pro další etapy boje (když se budu držet tvého cyklistického slovníku).
Jaký soundtrack by podle vás měl doprovázet výstavu Gridfall – kdyby se proměnila ve film?
Pavla: Netuším, ale v ateliéru mi včera hrála skladba Vertigo od francouzského Para One. Atmosférická hudba bez keců.
Jakub: Zvuk bublinek, co vypouští rybičky v akvárku, a k tomu šumící domácí fontána. Jednou za čas by se ozvala nesnesitelně nahlas úvodní pasáž šesté a závěrečné symfonické básně cyklu Má vlast – Blaník.
A na závěr: kdybyste měli jednou větou vyjádřit, co by si měl návštěvník z výstavy Gridfall odnést, jak by zněla?
Pavla: Nic není, jak se zdá.
Jakub: To se dozvíte v závěrečném Celeristově monologu filmu Pumpkinville.
