Galerie hlavního města Prahy přináší první rozsáhlou retrospektivu výtvarníka, fotografa a grafika Pavla Jasanského. Výstava v Domě fotografie nabízí jedinečnou příležitost nahlédnout do několika dekád bohaté a mnohostranné tvorby autora, který se originálně pohyboval mezi fotografií, malbou, sochou a videem. Zpočátku se proslavil především jako autor obalů gramodesek, plakátů a multimediálních projektů, od 80. let se však naplno věnoval volné tvorbě. Výstava představí jeho zásadní cykly, jako je Nová krajina, noví obyvatelé – existenciálně laděné fotografické vize zahlceného světa, nebo Botič – černobílé panoramatické vzpomínky na dětství. K vidění jsou také rané reportážní snímky z Paříže (Paristory), citlivé portréty z nemocnic a ústavů, intermediální instalace včetně slavné videosochy Divák (1989), ale i dokumentární cyklus Podepsané fotky, zachycující výběr lidí z autorova života včetně známých osobností. Jasanského tvorba se pohybuje na pomezí osobní výpovědi, kritického komentáře i ironického nadhledu – a dodnes oslovuje svou aktuálností a obrazovým myšlením.
V galerii NoD zase můžete od 22. května do 13. června vidět současné podoby fotografie s podobným zájmem o její přesahy, a to skrze fotografické série Lukáše Jasanského a Martina Poláka představují. Lukáš Jasanský, syn Pavla Jasanského se také věnuje fotografii a společně s Polákem pracují již od 80. let jako umělecké duo. Na výstavě Moci umístit fotografie propojují dvě zdánlivě vzdálené oblasti – prostředí klasických divadelních scén a prázdné prostory podzemních jeskyní. V obou případech sledují jejich vizuální charakter a strukturu. Fotografické obrazy zachycují divadelní interiéry v průběhu inscenací i v okamžicích nečinnosti, zatímco snímky jeskynních dómů sledují prostorovou monumentalitu bez přítomnosti lidského gesta. Dvojice autorů nenásilně staví oba typy „scén“ do dialogu – odhalují jejich formální podobnosti i možné symbolické roviny. S jemnou ironií tak nabízejí reinterpretaci samotného pojmu scény – nikoli jako čistě kulturní konstrukce, ale jako přirozené uspořádání prostoru, které může existovat nezávisle na lidské přítomnosti.
Ve středu 14. května se v galerii Berlinskej model otevře výstava, která je součástí výstavního cyklu založeného na mezigeneračních uměleckých dialozích. Kurátorky Agáta Hošnová a Karolína Voleská propojily současné umělecké přístupy s tvorbou sochařky Milady Othové ze 70. let. Jáchym Šimek, Hubert Švaříček a Laurence Sturla navazují vlastní tvorbou na materiálové a narativní principy klasického média a rozvíjejí je v nových kontextech. Navzdory zdánlivé materiálové jednotě, která je způsobena různými uměleckými přístupy ke kovu, výstava zdůrazňuje rozdílné přístupy, měřítka i techniky jednotlivých autorů a autorek. Kov a jeho sloučeniny se zde stávají společným jazykem, v němž se vrstvy času i autorských gest vzájemně taví a přetvářejí. Oxidace a další chemické procesy zde nehrají roli pouhého povrchového efektu, ale stávají se aktivním médiem, které propojuje paměť, přítomnost i proměnu. Díla, která vznikala v odlišných obdobích a z různých surovin, tak spojuje hmotná kontinuita – sdílená zkušenost s materiálem, který absorbuje stopy času. Díla se tak setkávají ve struktuře členitého architektonického řešení, jehož autorem je Jakub Lukáš. Výstavu můžete vidět pouze do neděle 18. května.
V Galerii Jelení můžete zase nahlédnout do dialogu mezi malířem Vladimírem Skreplem sochařem Tomášem Roubalem v rámci výstavy Pack of Lies, která bude zahájena vernisáží 16. května. Oba autoři se ve své tvorbě pohybují na hranici figurace a grotesky, přičemž sdílejí zájem o deformaci a syrový výraz. Skreplovy expresivní figury se v prostoru potkají s Roubalovými sochařskými figurami a vytvoří tak napětí a prolínání mezi dvěma uměleckými přístupy i generacemi. Výstavu můžete navštívit do 8. června.
