Tereza Štětinová je umělkyně, oplývající sochařskou citlivostí. Její specifický přístup k materiálu, je již nyní ceněn v galeriích, ale i v aukčních domech. Během PAW 24 od 5 do 8. září bude její práce k vidění na výstavě Bytová kultura, v Czech Republic Sotheby’s International Realty na Janáčkově nábřeží.
Tereza se vrátila z desetidenního„sochařského maratonu“ na louce na vysočině, kterou její rodina vlastní už dlouho. Jezdí tam pracovat na velkých sochařských realizacích z kamene, které v Praze nejsou možné. Aktuálně se věnovala dokončení dvou desek z carrarského mramoru, dvěma memoriálům, Palacha a Toufara na Borůvkovo Sanatorium, kde zemřeli. Na této konkrétní situaci popisuje, jak pracuje s materiály i to jak práci kloubí s rodinným životem.
„Mám takový pocit, že i když je ta práce neskutečně fyzicky náročná, tak se pak vždycky dostanu do takovýho zenu. Pak jsem plně soustředěná a jsme tam s tím materiálem jenom já.“
Tereza vystudovala fotografii na FAMU, ale záhy se přesunula k fyzické, více rukodělné práci se sochou (kterou studovala i na střední škole). Má ráda multižánrové přístupy, osahávat si a vymýšlet různé způsoby, jak se vyjádřit. Fotografům, dle jejích poznatků, pak často ale není dovolenou se vyjádřit jinak. Boj a potřeba obhajovat sebe sama, je podle ní ve fotografii, mezi jinými uměleckými médii, zcela nejintenzivnější.
Nejen na pomnících Palacha a Toufara, ale obecně v tvorbě Terezy Štětinové, se objevují spirituální motivy. Mezi nimi je pak navíc partná i silná linka feminních přístupů a téma mateřství. Právě toto téma akcentovala na poslední výstavě, kterou připravovala s kurátorkou Klárou Vavříkovou: Podívat se na sebe, jako když se oknem díváš do zahrady v Zahorian Van Espen v Bratislavě. Jejím tématem je sebepřijetí, zejména v dospívání. Inspirace k výstavě Terezu a Kláru zavedli až k zápiskům z vlastního raného dospívání v jejich starých denících. Ty nyní vnímali z pohledu matky a na výstavě rozvíjeli načapané generačních traumat.
Tereza Štětinová je také pedagožkou, vyučuje na základní umělecké škole na Proseku. „Snažím se jím předat především to, že kreativitu mohou uplatnit v jakémkoliv oboru, i když nepůjdou studovat uměleckou vysokou školu, kreativní přemýšlení jim zůstane. Umění je něco, co jim bude i nadále oblažovat život, a díky umění budou tolerantnější.“
