Při otevření náhledu fotografie Veroničiny diplomové práce v internetovém vyhledávači se v miniaturách obrázků vizuálních shod nabízených Googlem zobrazí výběr antických reliéfů. Když přimhouříme oči, skvrny stínů a světel opravdu téměř splynou se zobrazením Veroničina reliéfu. Ten na rozdíl od římských sarkofágů a vlysů nezobrazuje mýtické hrdiny, ale civilní námět figur sedících u stolu, jejichž odkrytou intimitu kromě voyerské pozice pozorovatele zesiluje zaostření na nohy a ruce – torza a tváře nepronikly přes uhnětenou matnici viděné scény. Přesně jako dokazuje vizuální meta paměť Googlu, je Veronika Durová (1984) často a opětovně nazývána „klasickou“ sochařkou. Co si v této souvislosti představujeme pod opotřebovaným pojmem „klasika“? Zajisté tak charakterizujeme autorčin příklon k námětům vycházejícím z reality i volbu ověřených technik. Forma, kterou se vyjadřuje, zdánlivě působí jednoduše. Veronika Durová je však klasická zejména v intuitivním, mimoděčném smyslu, ve své bezprostřední, vrozené znalosti tisíců let tradice figurálního sochařství, v intuitivním používání ergonomických objemů hmoty, jejichž stíny se shodují s antickým mistrovstvím.
