V prostředí fotografie se pohybujete přes 35 let. Největší pozornost přitáhla vaše fotožurnalistická práce, ale nyní se věnujete podstatně jinému fotografickému žánru. Můžete popsat projekty, které pro vás byly stěžejní?
Moje fotografie v období, kdy jsem pracoval jako fotoreportér, vycházely hlavně z této profese. Hodně jsem fotografoval lidi. V počátcích to byl sport. Fotografoval jsem dostihy, thajský box nebo triatlon. Už jsem se ovšem chtěl vymanit z fotožurnalistické popisnosti a pokoušel jsem se do fotek dostat více subjektivního pohledu. Pracoval jsem i na dlouhodobých tématech se sociálním podtextem. Nejzásadnější byly asi fotografie z hospicu a potom projekt „Lovci duchů“, kde jsem pracoval s fenoménem závislosti dětí na IT technologiích. Hodně jsem fotografoval i portréty. Důležitý pro mě byl cyklus „Podoby“. V něm jsem k sobě řadil dvojice syrových portrétů lidí z celého sociálního spektra, od prezidenta až po sériové vrahy. Můj soubor o komunitě českých otužilců se dokonce dostal na stránky Time Magazinu a byl zároveň i posledním projektem, kde jsem fotografoval lidi. Snímky z českých ZOO, po kterých jsem se toulal v zimě, kdy byly bez návštěvníků, byly už více o mých pocitech než o popisném sdělení. Od této chvíle jsem přestal být tematický a začal jsem fotografovat vše kolem sebe.
Projekt Bohemia vznikal samovolněji než vaše předchozí práce. Jak poznáte, že je projekt pro vás uzavřený?
V podstatě se to nedá ani nazvat jako projekt. Jsou to jen záznamy z prostředí, kde jsem zrovna byl. Hodně jsem se toulal a fotografování bylo jen přidanou hodnotou. Spíš otisk mé mentální kondice, zápisník mých emocí. Celé fotografování se rozvolnilo. Přestal jsem se zajímat o formu. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, jestli fotky drží jako celek pohromadě. Podstatný pro mě byl záznam mého prožitku této komplikované doby. Proto ani nepřemýšlím, jestli je projekt uzavřený. Nedávám si už delší dobu žádné mantinely ani limity. Ty mi jen zbytečně ubíraly na bezprostřednosti. Cítím, že se někam posouvám a nechávám to plynout.
V posledních letech se věnujete především focení ve městě nebo krajině a zároveň doma vytváříte studiové fotografie květin. Včem jsou tyto dva způsoby focení odlišné?
Odlišné jsou hlavně v práci se světlem. Ve městě a krajině světlo hledám, ve studiu ho vytvářím. Já to ale nevnímám jako rozdíl. Fotografie je o světle. Zvýrazňuje tvary, struktury a dává obrazu náladu a emoci. Nedokážu fotografovat, když je plechové nebe. Ve studiu sice světlo vytvářím, ale vycházím pouze ze znalostí, které jsem se naučil od slunečního světla. Zásadní rozdíl je ten, že počet světelných zdrojů ve studiu není limitovaný a práce je díky tomu velice kreativní a zábavná. Navíc nejsem omezen počasím. Samotná podstata ovšem zůstává stejná. Vnímání světla.
V čem myslíte, že focení změnilo vaše vnímání?
Určitě jsem citlivější. Neanalyzuji tolik. Nesnažím se věcem porozumět, ale cítit je. Tato vlastnost se pak nenápadně propisuje i do běžného života. Jsem víc v klidu a důvěřuji svým pocitům a díky tomu jsem víc sám sebou. Důležitou roli sehrála i změna fotografického vybavení z menších snímačů na středoformát od Fujifilmu, kde mohu mnohem plastičtěji pracovat s daty a svobodněji tak zkoumat jaké provedení snímku mi více vyhovuje.
Slyšel jsem vás říkat, že vám realita při focení začíná být příliš těsná. Kam by mohla vaše fotografie dál směřovat?
To je věc, na kterou se snažím posledních pár měsíců přijít. Sílu mých pocitů a vnitřních prožitků už nedokážu prostřednictvím fotografie zachytit v plné škále. Moc jsem v posledních měsících nefotografoval. Myslím, že jsem na rozcestí jak dál, jen ještě musím zjistit kam všechny ty cesty vedou. Zatím ale nemám mapu, tak jen stojím a koukám do nebe. Foťák mi ovšem stále visí kolem krku. Nechávám to být, něco se stane.
Posloucháte při focení hudbu nebo pracujete rád ve zvucích, které vás obklopují?
To záleží na momentální situaci. Ruchu města většinou unikám se sluchátkami v uších a v krajině, kde se pokouším nalézt klid vnímám zvuky jako součást komplexního vjemu.
Jaká hudba je pro vás k focení nejvhodnější?
Jde o konkrétní náladu. To se odráží i v mém playlistu. Začíná na klasické hudbě a přes lehký jazz se přesouvá až k hard rocku. V poslední době je to ale spíš ta klasika.
V čem je pro vás fotografie specifická a odlišná od jiných uměleckých forem jako jsou hudba nebo malba?
Specifická je určitě v rychlosti záznamu, resp. vytvoření konkrétního výsledku. V dnešní době není žádný problém vytvořit technicky dobrou fotografii. Nemusím o fotografování vědět mnoho a fotka je přesto ostrá a dobře exponovaná. Pokud budeme ale o fotografii hovořit jako o autorské práci, je to napříč celým uměním stejné. Fotografie zůstává jen nástrojem, s kterým se musí obratně zacházet. Jedině tak se divák dozví něco o autorovi, jeho myšlenkách a pocitech. Po téhle stránce je to stejné jako hudba nebo malba. Umění vnímám obecně jako myšlenku autora otisknutou do konkrétního média. Bohužel technická nenáročnost procesu fotografování v současné době toto médium degraduje. Princip zůstává ovšem stále stejný. Nadčasová fotografie musí být upřímnou a opravdovou zpovědí autora, bez ohledu na trendy.
