ESTER KNAPOVÁ – LÉTEM DO TMY

Když jsme vylezli kousek do kopečka, otočil jsem se. Všude, kam jsem dohlédl, se bělaly třešňové květy. Celé třešňové údolí bylo bílé a zelené – samé květy a tráva. A uprostřed tekla řeka a stříbrně se leskla. Jak to, že jsem si takové krásy nevšiml dřív? Prostřednictvím snových obrazů objevujeme, co bylo dávno ztracené. Často si pamatujeme jen dojem, který se snažíme zreprodukovat, naplnit, nebo jen letmo zachytit. Proč jsou úplně první vzpomínky tolik intenzivní? Můžeme se na ně spolehnout? A je jejich pravdivost důležitá? 

Dílo Ester Knapové vzniká jako atlas imaginárních krajin, v němž lze donekonečna listovat, navracet se a nalézat možnosti vlastní intimní zpovědi. Malba, záměrně komplikována, opakovaně přemalovávána, a někdy naopak hledající svou nejúspornější podobu, stává se procesem tolik podobným vzpomínání. Autorka přiznává potřebu vycházet ve své aktuální tvorbě z vlastního dětství, přičemž inspirace je zde redukována na samotný prožitek. K plátnu přistupuje jako architekt ke krajině; lidské postavy dávno nejsou v jejím popředí, avšak ji dokonale dotvářejí, dávají jí rozměr skutečnosti, života. „Víte, když člověk má tu postavu v knize promyšlenou dost důkladně, tak ona se pak pohybuje už sama… Já za to nemůžu…“ řekla jednou Daisy Mrázková. S plátny Ester Knapové se to má právě tak. Ester se stává se básnířkou světů, kde plyne čas něžně, v souladu s přirozeným řádem, kde se dětmi opětovně stávají dospělí – v krajině, která nepatří více malířce, ale právě divákovi.