Co je ta nejbizarnější věc, kterou jste kdy museli v rámci instalace výstavy řešit?
MICHAL ŠIMEK (vedoucí pražské pobočky Dorothea): Při každé instalaci člověk řeší malé i velké problémy. Ale asi „nejvíc“ bylo, když nám na předaukční výstavu z Vídně přivezli jiný obraz, než byl v tiskových podkladech – v aukci byly dvě práce téhož autora. To mi opravdu zatrnulo. Ale náprava naštěstí byla možná, protože jsme měli pár hodin k dobru.
Jak to vás běžně vypadá 20 minut před vernisáží?
MŠ: Člověk má sice už dávno hotovo, ale s rostoucím očekáváním roste i utkvělá představa, že pořád je co vylepšovat. Takže se opakovaně chodím přesvědčit, že lepší už to být nemůže.
Podle čeho poznáte, že se výstava opravdu povedla?
MŠ: Když dám dohromady všechny faktory, které mi přijdou podstatné a které osobně považuji za určující pro hodnocení výstavy, pak mohu dojít k nějakému jejímu hodnocení. Ale pořád to bude jen jeden, velmi osobní úhel pohledu. Ať již se bude jednat o výstavu, kterou jsem si přišel prohlédnout, nebo kterou jsem připravil jako kurátor.
Na jakou výstavu nikdy nezapomenete a proč?
MŠ: František Muzika – obrazy z let 1948–1972. Jako kurátor jsem měl možnost pracovat s odkazem tak mimořádné osobnosti, jakou František Muzika byl. Vznikl úžasný katalog a nádherná výstava. Byla to opravdu velká výzva, ale ještě větší radost a potěšení.
