Co je ta nejbizarnější věc, kterou jste kdy museli v rámci instalace výstavy řešit?
LUKÁŠ KANIA (za celý tým galerie): Při instalaci výstavy Rudolfa Prekopa nám dorazily dvě skleněné tabule, každá o váze kolem 80 kilogramů. Háček? Přivezl je pouze řidič, který nám s klidem oznámil, že o zajištění vykládky nic nevěděl. Jelikož jsme všichni vážili méně než jedno z těch skel, následovalo několik velmi napínavých minut. Naštěstí vše dopadlo bez újmy na zdraví a dopravní společnost nakonec svou chybu uznala – a jako omluvu nám výrazně snížila cenu dopravy. Od té doby už víme, že i u umění je dobré ověřit, kdo bude stát na druhé straně korby.
Jak to u vás běžně vypadá 20 minut před vernisáží?
LK: Poslední kontrola, jestli je všechno „na značkách“, finální doladění drobností. A pak přijdou na řadu zdánlivé maličkosti – třeba sešít mapky k výstavě. Sponky došly? Nevadí, zachrání to kancelářské sponky nebo zavírací špendlíky. Přestože vše připravujeme týdny dopředu, těch posledních dvacet minut má pokaždé své vlastní tempo.
Podle čeho poznáte, že se výstava opravdu povedla?
LK: Když se lidé do galerie vracejí. Nejen na komentované prohlídky nebo doprovodný program, ale i podruhé či potřetí jen proto, aby si díla znovu prohlédli. To je nejlepší důkaz, že výstava v nich zanechala stopu.
Na jakou výstavu nikdy nezapomenete a proč?
LK: Nikdy nezapomeneme na výstavu Vladimíra Škody. Jeho prostorové instalace a práce se světlem proměnily galerii téměř v observatoř a ukázaly, jak silně může výstava proměnit způsob, jakým divák vnímá prostor. Právě v takových chvílích si uvědomujeme, že galerie není jen místem, kde se umění vystavuje, ale prostorem, který se spolu s ním neustále proměňuje.
