Co je ta nejbizarnější věc, kterou jste kdy museli v rámci instalace výstavy řešit?
MICHAL GRATCL (zakladatel galerie): Někomu může připadat trochu neobvyklý, až bizarní, už samotný způsob, jakým k instalacím přistupujeme. Nepracujeme s klasickým modelem bílého, vyčištěného prostoru, kde je každé dílo izolované samo pro sebe. Současné umění propojujeme s designem a snažíme se vytvářet prostředí, které působí uvěřitelně a ve kterém si návštěvník dokáže představit, že by s těmi věcmi mohl skutečně žít. Právě proto někdy není nejtěžší něco fyzicky nainstalovat, ale najít správnou rovnováhu mezi jednotlivými díly a objekty. Aby vedle sebe nebyly jen náhodně poskládané, ale skutečně spolu komunikovaly. Nechceme vytvářet umělou scénografii, ale spíš hledáme moment, kdy všechno začne působit samozřejmě a přirozeně.
Jak to u vás běžně vypadá 20 minut před vernisáží?
MG: Hodně záleží na autorovi. Jeden nejmenovaný malíř například ještě cca dvě hodiny před jeho vernisáží v Brně něco řešil v Praze a dorazil opravdu na poslední chvíli, zhruba dvacet minut před začátkem. Nakonec jsem mu musel půjčit i svoje oblečení. Nejlepší na tom je, že jsem ho v těch věcech vídal ještě asi dva roky potom. Takže vlastně dva roky chodil v mém oblečení. (smích) To je samozřejmě spíš výjimečná situace. Většinou už je dvacet minut před vernisáží všechno připravené, poslední detaily jsou hotové a prostor se začíná pomalu zaplňovat prvními hosty. Mám rád právě ten krátký moment, kdy už je všechno hotové, ale výstava ještě na pár minut patří jen nám.
Podle čeho poznáte, že se výstava opravdu povedla?
MG: Teď asi řeknu klišé, ale pro mě je zásadní pocit. Vystavuji věci, ke kterým mám osobní vztah a které bych si dokázal představit i sám u sebe. Když z výstavy odcházím s pocitem, že všechno funguje tak, jak má, a stejně to vnímá i autor, je to pro mě nejdůležitější potvrzení. Samozřejmě jsme galerie a prodej je přirozenou součástí naší práce. Úspěch výstavy bych ale nikdy neměřil jen tím, kolik děl se prodalo.
Na jakou výstavu nikdy nezapomenete a proč?
MG: Jednou se nám při výstavě doslova slétla holubí letka, vyplašili jsme celé hejno a něco zůstalo i pro ostatní… (smích) Ale vážně, neumím vybrat jednu jedinou výstavu. Hodně pro mě znamenají především dlouhodobé vztahy s autory a možnost sledovat, jak se jejich práce vyvíjí. Tomáš Jetela je například jeden z mladších autorů, jehož malbu sleduji delší dobu, a baví mě pozorovat, kam se postupně posouvá. V současnosti máme také výstavu soch výrazných českých autorů, mezi nimi například Jaroslava Rónu, Michala Gabriela nebo Tomáše Pavlackého, a z té mám velkou radost. Možná i proto nemám úplně rád označení galerista. Přijde mi, že to někdy zbytečně vytváří určitou roli nebo odstup. Já to mám jednodušší, umění mě baví, mám ty věci rád a zajímá mě hledat pro ně prostředí a souvislosti, ve kterých mohou fungovat naplno.
