REMEMBER TEACH NATURE

Dlouho jsem si jako malé dítě šest nebo sedm let staré myslel, že svět se skládá z kousků. Byl tu dvorek mých rodičů, kameny obložená terasa s židlemi natřenými na zeleno a bujnou konstelací ovocných stromů, které nerodily žádné ovoce. Byl tu školní autobus s modře a červeně puntíkovanými sedadly, v nichž se sedělo nakřivo, propadlé časem a mnoha zadnicemi, které na těch samých sedadlech seděly desítky let před mým narozením. Byla tu pláž, v mých očích ztělesnění přírody, a plastová benzínová pumpa s restaurací Rosenberger uvnitř, která pak záhadně vyrostla v McDonald’s, jehož brána se stala portálem, kterým jsem cestoval na letní prázdniny. Pláž byla mým oblíbeným místem. Dodnes si pamatuji vůni vln a mořskou sůl, která mi na slunci rozežírala kůži. Nesnášel jsem ty záchody s dírou v podlaze, které byly v té době povinnou součástí mnoha středomořských letovisek. Teď je mám raději.

S odstupem času se přistihnu, že vzpomínám v baru a před polknutím si v ústech švihám vybraný nápoj (Blaufränkisch). Sytá, kořeněná chuť je jemná a já se na tyto chvíle těším s velkou radostí, stejně jako na očekávání, že za soumraku vklouznu do čerstvě vypraného povlečení. Klimatická příšera pod mou postelí existovala už tehdy, říkali jsme jí Globální oteplování. Tyhle rozhovory o ekologii a klimatických změnách se v posledních letech staly tak všudypřítomnými, ční mi nad hlavou všude, kam přijdu, že jsem sám začal zapomínat na skutečný význam této krize: Přestal jsem být znepokojený. Obracím se s tímto dilematem na kamaráda sedícího naproti mně: „V době, kdy se tato planeta stane neobyvatelnou, se prostě můžeme přestěhovat někam jinam, věda na tom pracuje,“ odpovídají mi, jako by přestěhování na Mars bylo stejně snadné jako jít na pláž. Hudba v baru zpomalí a tančící světla nad hlavou přivedou mou pozornost na diskotékovou kouli, sleduji, jak se točí jako kolotoč, pochoduje bez přestávky dál jako planeta s živou. Třpyt koule pokrývá tváře mých přátel, barmana, stereo… stoupající teplota, následná pandemie, nekonečné války, které nás přibližují k zániku, jsou v atmosféře stále přítomné jako hučení ledničky, když spíte v kuchyni. Žijeme v ekonomice založené na růstu, která ke svému růstu potřebuje stálou spotřebu. Masová spotřeba vyžaduje masovou výrobu. V kapitalismu neexistuje etická spotřeba. I když to všechno selže a věda přijde s ochranným, kopulovitým rajským městem bez znečištění a klimatických problémů mimo naši planetu, bude přístupné jen 1 %. My ostatní se vrátíme na Zemi.