Co je ta nejbizarnější věc, kterou jste kdy museli v rámci instalace výstavy řešit?

VALÉRIE HORVÁTH (kurátorka Magnus Art Gallery): Ve světě umění a sběratelství se pohybuji už dost dlouho, a tak jsem přirozeně zažila i zajímavé příběhy. Jednou nám sběratel omylem předal jiné dílo než měl, jednou jsme se netakticky radovali z rychlé instalace, abychom u posledního díla strávili několik hodin hluboko do noci, a jednu z výstav nám při transportu a instalaci doprovázela ozbrojená ochranka. Vítězem je pro mě ale návštěvník jedné z výstav, který mě kontaktoval s tím, že jedno z vystavených děl je kradené. Představil se jako bývalý vyšetřovatel, který v důchodu dohledává ztracená umělecká díla, a tvrdil, že to pouhým okem jasně poznal. Velmi záhy se ukázalo, že se vyšetřovatelovo oko přeci jen přehlédlo, a že v registru kradených děl je jen dílo stejného autora s podobným motivem. Kradené dílo bychom v galerii banky, která má ze zákona povinnost prověřovat původ majetku, opravdu nevystavovali. Přiznám se ale, že i přes veškerou due diligence, bez které se naše výstavy neobejdou, mě pán na chvíli vyvedl z míry. 

Jak to vás běžně vypadá 20 minut před vernisáží?

VH: V tomhle se asi trochu vymykáme standardu, ale u nás to vypadá vlastně dost podobně jako během vernisáže. Zahájení výstav vždy připravuje náš eventový team, který by rozhodně nedopustil, aby nebylo všechno už dávno hotové. Někteří srdcaři navíc chodí na naše vernisáže i pár minut předem, takže u nás rozhodně světla svítí, klakson troubí, DJ hraje a bublinky šumí.

Podle čeho poznáte, že se výstava opravdu povedla?

VH: Spolehlivě podle komentovaných prohlídek. Ke každé výstavě pořádáme minimálně dvě komentovky pro veřejnost a když nám začnou chodit maily, jestli bychom nemohli přidat další termíny, vím, že jsme odvedli dobrou práci. Já mám pak ještě jeden méně exaktní parametr, a totiž jak jsou s výstavou spokojení sběratelé a sběratelky, jejichž sbírky na výstavách prezentujeme.

Na jakou výstavu nikdy nezapomenete a proč?

VH: Doufám, že nezapomenu na žádnou! V mnoha ohledech byla ale mimořádná výstava Hráč ze sbírky Leona Tsoukernika, kterou tvořila bezkonkurenčně nejdražší díla, která jsme kdy v galerii měli. K tomu se pochopitelně vázalo mnoho specifik od bezpečnosti přes péči o díla až po obrovskou návštěvnost. Byla to pro mě skvělá zkušenost, kterou určitě jen tak nezapomenu. Zvláštní místo v srdci (i paměti) pak mám pro výstavu sbírky Janji Prokić pod názvem Oči zavřít a přece uvidět. Byla to velmi osobní, citlivá a pro mě ohromně naplňující práce. Věřím, že se nám všechny emoce podařilo otisknout i do samotné výstavy.